Před čtyřmi lety, nepočítám-li minulý měsíc, jsem naposledy reinstaloval celý operační systém na svém domácím notebooku. Tehdy jsem si vybral opět Kubuntu tentokrát ve verzi 12.04 LTS. Vlastně od té doby co LTS spatřilo světlo světa, tak si vybírám právě tato vydání. Nejsem ten typ uživatele, který musí mít neustále nejnovější jádro, programy atp. Domácí počítač má být stabilní a pokud vše funguje, tak proč do toho vrtat. Na hraní jsou přeci virtuální počítače, kde si můžu udělat snapshoty a libovolně se k nim vracet, aniž by mě to stálo veliké úsilí 🙂
Verze 12.04 měla, tuším, KDE SC 4.8 a jádro verze 3.2, které samozřejmě nebylo zrovna moc kompatibilní s domácím notebookem. Nastavování jasu LCD displeje bylo nefunkční, wi-fi se tvářilo, jako kdyby ani v notebooku nebylo a dedikovaná grafická karta NVIDIA GeForce byla disablovaná. Takové maličkosti mě nemohly rozházet a po stáhnutí a instalaci nového jádra verze 3.6 a kompilaci příslušných ovladačů jsem počáteční problémy odstranil. Systém byl plně funkční k mé naprosté spokojenosti. V průběhu používání sice sem tam přeletěla nějaká muška, ale mucholapka zafungovala a se vším jsem se nějak vypořádal. KDE Plasma byla celkem stabilní a celý systém nepotřeboval mnoho RAMky.
Čtyři roky poté se objevila nová verze Kubuntu 16.04 LTS, tudíž jsem se vrhl na reinstalaci systému a to pěkně postaru – formát a nová čistá instalace. Po prvním nabootování počítače na mě vykouklo zbrusu nové KDE s ještě plasmovatější plasmou, než byla předchozí. „Tak super“, říkám si, vzhled moderní připomínající Windows 10. Problémy s LCD displejem, wifi a grafickou kartou se tentokrát nekonaly.
No a pak to začalo. Čas od času zmizel panel s ikonami i panel se spuštěnými aplikacemi. Po čase se mými nejvěrnějšími přáteli staly příkazy kquitapp plasmashell a kstart plasmashell. Další ranou byla zvýšená spotřeba paměti počítače. Jak jsem již předeslal v úvodu, moc si nepotrpím na systém, který vypadá jako omalovánky s různými grafickými efekty, které berou půlku systémových prostředků celého počítače. Nicméně věnoval jsem KDE celé dva měsíce, než mi došla trpělivost a poohlédl jsem se po náhradě v podobě Ubuntu MATE.
MATE je založeno na prostředí GNOME2, které běhá rychle a k mé radosti se spokojí s cca 500MB operační paměti. Po té, co jsem tedy znovu přeinstaloval celý systém a přešel na nové prostředí, se jako blesk z čistého nebe objevila zpráva, že vývojáři přechází při vývoji MATE z GNOME2 na GNOME3. Uvidíme, jak se s přechodem vývojáři popasují a jaký bude konečný výsledek. Času na to mají dostatek. Dřív jak za další čtyři roky na systém jednoduše nešáhnu 🙂